Vážení rodiče, prarodiče, sourozenci a pečovatelé, kteří jste nám na 14 dní svěřili své nejdražší poklady. Je neděle a děti strávily první noc zpátky doma. Nebudil je příliš brzký budíček s rozcvičkou, ale ani se nebudili na čerstvém vzduchu v Jeseníkách. Vše má své pro a proti. A dnešním velkým proti je, že se zase rok neuvidíme, že 14 dní na táboře uběhlo bez mrknutí oka a nám všem se už od včerejška večer stýská, minimálně všem, o kterých vím. A jak jsem řekla, nebylo by proti bez pro. Všem se vám jistě už po dětech stýskalo a nic nemůže trvat věčně. Kdybychom nikdy neodjeli, nemohli bychom se tam zase vrátit příští rok. A my věříme a doufáme, že se tam se všemi dětmi znovu potkáme a prožijeme dalších jedinečných 14 dní.
Velké dík za to, že můžeme společně strávit nezapomenutelné chvíle i celému našemu týmu, bez kterého bychom nemohli si to také nedokázali představit. Letošními čistě pánskými vedoucími byli z většiny zkušení a ostřílení táborníci, vedoucí Emil, Honza a Michal. Nová tvář, Fanda, mezi nás zapadl jak „prdel na hrnec“. A nepochybujeme, že se s ním uvidíme i příští rok. Všem vedoucím patří velký obdiv za ochotu jezdit s námi i po tolika letech, přebírat zodpovědnost za děti a obětovat se do roztrhání těl (i hlav) při většině etapek. Při boji o výhru dokázali přenést přes celé pole i tři děti najednou. Díky chlapské soutěživosti dokázali správně namotivovat i děti, aby ze všech sil dokázali bojovat o výhru.
Není to ale zásluha pouhých vedoucích, že je o děti dobře postaráno. Od rána do večera, na každou hru, snídani i večerku jim stojí po boku jejich instruktoři. Instruktoři, kteří si dobře pamatují, jak je občas náročné strávit 14 dní bez domova a umí utěšit jakékoli srdíčko. Já jsem vděčná za to, že když dozrají do instruktorského věku, nezanevřou na nás a připojí se k našemu týmu. Letos to byl případ Filipa, Lukáše a Ondry, kteří svůj první rok v roli instruktora zvládli perfektně. Možná se teď zdá, že máme v týmu samé muže, ale není to tak. Kdo by česal ty rozkošné účesy, hlídal dodržování času a povídal si s holkama, však vy víte o čem. V roli instruktorek jsme měli dvě již známé tváře, Elišku a Adélku. Adélčin příjezd byl trošku komplikovanější, a proto byla k ruce tak nějak všem, včetně programu. Byli jsme rádi, že její příjezd nakonec vyšel, protože pomoci není nikdy dost. Obzvlášť v polovině, kdy energie dětem roste a dospělým klesá.
Když už zmiňuji program, nejvíce nevděčná funkce celých 14 dnů, letošní tým tvořily Judit a Anička. Anička, je nejstarší účastník tábora, kterého jsem poznala. Jezdí na Uhelnou už 14 let (pokud si to dobře pamatuju) a všechny dětské vzpomínky, zkušenosti z let, kdy byla nejoblíbenější instruktorka, se rozhodla letos zúročit a vytvořit pro všechny úžasných 14 dnů. „Nečekala jsem, že to bude tak náročné.“ „Chápu, dokud to nezažiješ, nepochopíš.“ Takhle nějak vypadala konverzace mezi oběma programátorkami, pokaždé když měly prodlevu, rozčilovaly se nad pokaženým počasím nebo absencí oběda. Práce programu nikdy nekončí. Někdo musí mít v hlavě hodinky a vše řídit, chystat a improvizovat, když se něco nepovede, jak si naplánovali. Ona i taková hloupost, jako je chybějící dítě při jedné etapce, může vše složitě zkomplikovat. I přesto, je to pro někoho ta nejlepší a nejúžasnější funkce v celém táboře. Kdo by totiž občas nechtěl ostatní buzerovat, že jo.
A poslední, nejdůležitější lidé, bez kterých by se náš tábor nemohl uskutečnit. Naše hlavní vedoucí Monča a zdravotnice Sisa. Neumíte si představit, jak jsou tyhle dvě sehrané. Monča jako bohyně organizace a perfekcionismu, zaplní celou kancelář barevnými deskami a pořadačemi. Přesně ví, kde co má, co je potřeba, nakupuje, zařizuje a pomáhá vymýšlet celotáborovou hru. Potřebuje být všude, všechno vědět a zajistit, aby vše bylo perfektní do posledního detailu. A taky právě díky ní to tak je.
Zdravuška Silvuška a její neopadající dobrá nálada, klid, pečlivost a nekonečná trpělivost. Miluje děti, miluje svou práci a miluje to tu. Neumím si představit, každý den odpovídat na ty stejné dotazy ohledně naražených prstíků, zvrtlých kotníků a štípanců od komárů. Ona to ale zvládá. Kromě táborových vět To dáš! nebo Život není fér – Hunger games!, zaznívala celým táborem nejčastěji věta Nevíš, kde je Sisa?. A my věděli, protože ona tam byla neustále připravená zachránit úplně všechny s úsměvem na tváři a klidem v hlase.
A na úplný závěr nesmíme opomenout naše skvělé kuchařky, Helenu a (všemi zbožňovanou) Laděnku, bez kterých by nikdo z nás neměl sílu na každodenní program. Děkujeme samozřejmě i hospodáři, bývalému HV Davidovi (který letos měl důležitost a náročnou funkci – a to přivézt všechny děti zpátky do tábora), a všem kteří se větší či menší mírou podíleli na chodu letošního tábora.
Těšíme se na vás všechny zase za rok.
S láskou
váš kronikář
