První arénou to neskončilo. Splátce zavřel prezident Snow do 2. arény. Tentokrát museli překonávat hrozby a rozlousknout, na jakém principu celé aréna funguje. Kdo ví, čím to bylo způsobeno. Kromě útoku goril, pršení krve a prodírání se mlhou, museli splátci přijít na totožný reprodrozdí zvuk. Pokud nedávali pozor a nezapamatovali si, jak hrozby následují po sobě, měli problém nejen přežít a splnit všechny hrozby dopoledne, ale byli úplně nahraní i při odpoledním ničení arény. Naštěstí se všem krajům povedlo správně uvázat elektrický drát a zničit tím celou arénu, aby mohli uprchnout.
Ve večerních hodinách byli splátci opět překvapení, tentokrát je nebudily špatné sny nebo spolubydlící, ale jeden ze sponzorů her. Děti se musely vydat po nebezpečné stezce a cestovat pouze za svitu svíček. Všichni byli hodně překvapení, někteří se tvářili i dost vražedně (abych pravdu řekla), nechtělo se jim nic dělat a málem nás honili po celém táboře, že je taháme z postele. Všichni však úspěšně zvládli tuto nebezpečnou cestu i úkoly s ní splněné. Vlastně líp, než jsem čekala. Chudáčky malé čekal docela šok, když se vrátili a našli vzkaz z Kapitolu, že jejich kraj byl zničen, ať jdou spát. No…člověk musí zažít občas i zklamání. A jak už jistě víte, Hunger Games, život není fér.
